Podívej se dvakrát na muže dvou tváří

Nejdiskutovanějším tématem v ČR je toho času osoba Zemana. Co udělal, co udělá, co plánuje? Souhlasíme, či nesouhlasíme s jeho politikou? Dá se říci, že sebestředný Zeman dosáhl svého a je na pomyslné špičce ledovce.  

Otázkou zůstává, zda-li je to správně? Bez ohledu na papouškování toho, že ČR je parlamentní demokracie nikoli prezidentská a prezident zjevně překračuje svoje pravomoci, i když možná ne ústavní, tak zajisté morální. To je fakt, který nelze popřít.

Zajisté se v jeho názorech a jeho prezentacích skrývá pravda a pravice si to u voličů podělala na plné čáře. Mne ale děsí jiná skutečnost.

Pád vlády Petra Nečase, s kterým nijak zvlášť nesympatizuji, byl docela fraškou. Ano, je špatné, že má milenku, která je žárlivá a činí dle své ženské logiky kroky pro záchranu svého výhodného vztahu a nehledí vpravo a vlevo. Je špatné, že politici dostanou trafiky, aby bylo možné uchránit vládu před pádem, je ale horší, když padne demokraticky zvolená vláda, bez ohledu na to, zda-li je nám po chuti či nikoli a je za ní dosazena vláda obsazená lidmi z politické strany, která se do parlamentu ani nedostala.

Jeden by si mohl myslet, že to bylo od počátku připravené. Zeman zadal pokyn, vyštrachat cokoliv na Nečase a tím odstranit pravici. I když jsem v době, kdy byl Nečas zvolen do funkce, nebyl potěšen situací a nerad poslouchal o „panu Čistém“ neboť jsem tomu nevěřil, dnes, paradoxně po jeho pádu, mi připadá, že to byla pravda. Když se pozatýkali lidé na úřadu vlády, říkal jsem si, konečně orgány činné v trestním řízení dělají svoji práci, dokonce jsme i schvaloval fakt, že řešení má na starosti Olomouc, nikoli Praha. Věřil jsem tomu, že po úniku prvních, poněkud trapných odhaleních, policie opravdu má něco velkého, co tají, aby zabránila maření vyšetřování a my budeme jedna z prvních postkomunistických zemí, která prokáže, že demokracie do států východní Evropy opravdu vstoupila a my jsem hrdí nositelé její vůle.

Ach jak velké zklamání nastalo v mé duši, když jsem zjistil, že policie nemá nic jiného než sledování manželky premiéra jeho milenkou a 3 případy trafik, které jsou tak běžným jevem již celé desetiletí, jako je ráno vstát a vyčistit si zuby.

V ten okamžik mi hlavou proletěla myšlenka, která mne polekala. Že se stal pravý opak toho, co jsem si myslel. Že my nejsme hrdí nositelé vůle demokracie, nýbrž loutky, kterým je hráno divadelní představení a nám se to líbí. Procitl jsem. Rázem se mi úkony, které v daný okamžik činili kriminalisté a státní zástupci odbarvili z barev, které na ně vrhalo nasazení růžových brýlí, a já byl smutný. Smutný, že jsem se nechal oklamat, smutný, že jsem byl natolik zaujat divadelními výkony herci na jevišti, že mi nedošlo, že je to pouze představení a že občas je dobré nahlédnout za oponu. Jasně se mi zjevovali diskuze, které jsem nikdy neslyšel, Zemana a dalších o nutnosti odstranit pravici. O tom, jak nemá mít ten, či onen obavy, že se stane ministrem toho a toho a bude moci učinit ne to, co bude potřeba, nýbrž to, co bude chtít. Že bude všechno dobré, i když dobré nemusí být vždy totožné s demokratickým. Použijí se všechny dostupné prostředky a využijí se všechny známosti, abychom dosáhli svého.  A jak to teda je? Nečinil strůjce likvidace vlády Petra Nečase právě to, za co byla v daný okamžik souzena Nagyová?.

Sled dalších událostí dějících se v Česku mne uvedl do rozpaků, neboť jsem nevěděl, zda-li se rozhovory opravdu odehrávali pouze v mé mysli, nebo jsem se proměnil v malou mušku, která měla tu možnost létat nad stolem, když to Zeman a jeho lidi celé kuli. S částečným obdivem jsem sledoval připravenost celé akce, vnímal souvislosti, které do sebe zapadali jako ozubená kolečka. Rozjetý vlak novodobých dějin se již nedal zastavit a když jsem slyšel v rádiu rozhovor s kancléřem prezidenta, kde popisoval, jak si posadil Sobotku a přátelsky mu domluvil, jak je rozumné podpořit vládu Rusnoka, neboť takto si to přeje lid a vše co činíme, činíme pro blaho lidu v našem státě, měl jsem nemilý pocit, že tento rozjetý vlak je nasměrován zpět do stanice s názvem Komunismus.  Soudruzi opět zasedají, domlouvají inteligenci, aby se přidali k nim a vytýkají jim jejich individualizmus. I když to nikdo přímo neřekne, všichni v místnosti většinou cítí pachuť znásilnění a vědí, že boj je v tuto chvíli marný. Je lepší se v daný okamžik poddat a souhlasit a získat tím čas na přípravu kroků k odporu a nápravě.

Nelogických kroků jednotlivých ministrů Rusnokovy vlády, často konaných z osobních popudů a záště, se sami nebojí a bez okolků na sobě nechávají tíhu všech svých rozhodnutí, i když vědí, že jejich působení je již u konce a velká část rozhodnutí, které činí, se stanou nicotná. Není to znakem jejich síly, nýbrž jejich zbabělství.

Zeman hnaný veřejnými průzkumy, které říkají, že více než 50% občanů státu souhlasí s jeho kroky, se již neobává ničeho. Je to voda na jeho mlýn. Není důležité, že ta voda je staršího data a o její čirosti se dá také pochybovat. Již při sestrojování svého stroje změn Zeman a jeho lidi věděli, že budou předčasné volby, proto v době, kdy ostatní strany jenom chystají předvolební kampaň, již nějakou dobu se Zemanovci vulgárními bilboardy vysmívají inteligenci národa a demokracii. 

Kalousek může být nadšen. V dějinách české politiky ještě nikdo nebyl povýšen na boha, i když v jeho případě boha zla Sutecha. On je první, kterému se to díky Zemanovi povedlo. Stal se z něho třídní nepřítel. Zemanovi a jeho lidem se povedlo personifikovat zlo. Pravdou je, že ať už jsou kroky Kalouska jakékoliv (a věřím, že vše co činí, činí s nadhledem a volí cestu nepopulární a strnitou, ale nevyhnutelnou, když má být směrem k prosperitě), české pravici škodí. Je příliš výrazný, příliš arogantní a příliš pravicově populistický. A i když se Schwarzenberg ze všech sil snaží vyvážit jeho negativní vlastnosti svými pozitivními, nemá tolik síly, aby to zvládnul. Je to škoda, ale je to tak.

Zeman umí pracovat s masou, což krom toho, že dokazuje jeho inteligenci, také prokazuje jeho bezpáteřnost. Používá plébe, kterou opovrhuje a nad kterou se vyvyšuje, jako zdroj vykonávání své moci. Víno (becherovku) pije, vodu káže. Odsuzuje kroky, které sám předtím činil. Úmyslně rozpolcuje síly, v nejsilnější politické straně státu. A proč tak činí? Je to pro dobro občanů nebo pouze pro osobní prospěch? Někdo může namítat, že je jeho povinností podporovat stranu, kterou založil. Ale jaký je rozdíl mezi lidskou a pochopitelnou touhou po moci a diktátorstvím? Kdo určí pomyslnou hranici mezi levicově orientovanou demokracií a komunismem? Jak poznáme v populární osobě diktátora? I když je zjevné, že v České republice je mnoho lidí, kteří hlasitě volají po návratu komunismu, nemůžu uvěřit, že by dobrovolně odsouhlasili diktátorský režim. Snad jen, kdyby byl dobře ukryt pod rouškou slibů návratů lepších časů, pod tváří, kterou znají mnoho let, pod ústy, které hlásají, co chtějí slyšet, pod gesty, které v sobě mají pochopení. Nezavání Zemanovo chování špetkou novodobého diktátorství, které se jako pára, potichu a nenápadně vkrádá do našich duší, do našich domovů?

                Ať už jsme součástí pravice, levice, či nikoho a ničeho, musíme si uvědomit jednu podstatnou věc. Když máme možnost volby, a zvolíme špatně, výsledek nám právem patří. Ale i když nám patří, případně s ním souhlasíme, nic nám nebrání podívat se dvakrát na muže dvou tváří.