Novodobá okupace, teď vlastním prezidentem!

Již týden si v duchu zpívám refrén písně od Marty Kubišové: Ať mír dál zůstává s touto krajinou.Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Nemám proto žádné logické vysvětlení, ani nerozumím této mé potřebě, která se tady z ničeho nic objevila a ne a ne odejít. A tak chodím po tomto světě, žiji svůj běžný život, má ústa se vyjadřují k  problematice běžného dění, moje ruce vykonávají práci, kterou je nutno udělat. Píseň mi zní v hlavě a já si na ni pomalu zvykám a pokládám si otázky, zdali to tak už bude navždy.  Po pár dnech jsem začal mít silný pocit, že to snad má nějaký význam a že to k něčemu povede, i když nevím k čemu. 

Až sedmý den, kdy jsem jel sám v autě a nepustil si ani rádio, neboť mi píseň nadále zněla v uších, v mysli mi přeskakovaly myšlenky jedna přes druhou, začal jsem si uvědomovat pár souvislostí. Osoby a jejich skutky dostávaly pořád jasnější obrysy a před sebou jsem viděl ruské tanky, na nich vojáky a před nimi stál náš prezident Zeman. Byl to obrázek z jeho volební kampaně, jen heslo bylo jiné a neslo se v duchu „sbírám inspiraci“. Na první pohled to celé nedávalo sebemenší smysl.

Okupace, která nastala v roce 1968, nám vzala svobodu. Pošlapala prvky lidového komunismu, který tady do té doby panoval a v nějž velké množství lidí věřilo a uctívalo. Když si Rusové „dobrovolným násilím“ nastolili novodobý komunismus svým způsobem, zprvu byli i ti věrní komunisté otřeseni a znechuceni. Nikdo ale neměl sílu postavit se nepříteli a nakonec nikoli Rusové, ale my sami jsme okupovali svoji zemi. Svými činy a svých chováním jsme se postavili na stranu nepřítele a pomohli mu tak zvítězit.  Nastaly pro nás těžké časy, lidé upadli do depresí, zvýšila se úmrtnost způsobená smutkem a trápením.

Okupace, pro mne z logiky věci, bez použití pouček či frází, velice jednoduše řečeno, znamená úkon, který učiní jedna strana na území druhé strany, čímž ovládne dané území, odstraní původní vedení, dosadí si tam svoje představitele a to území (obyvatele na něm žijící) začne sama řídit. To se ale u nás v roce 1968 nestalo. Rusové nevyházeli z funkcí Čechy a nenahradili je Rusy. Pouze ponechali či zvolili ty Čechy, pro které jejich svoboda nic neznamenala, kteří byli ochotni pro vlastní prospěch zaprodat bratra a když viděli, že se původní systém hroutí, rychle přešli na stranu nepřítele, aby z toho mohli těžit. Nepřítel se stal jejich bratrem, jeho názory se staly těmi správnými, on sám se stal jejich vzorem i vůdcem. Nikoli z jejich přesvědčení, nýbrž z pocitu možného prospěchu pro sebe sama. A protože má člověk krátkou paměť, po letech vlastně úplně zapomněl, že i když to byla zvláštní okupace, přece okupací byla.

Po roce 1989 jsme přešli z komunismu na systém parlamentní demokracie, kde parlament funguje jako orgán reprezentující lid. Role prezidenta v ní je spíše reprezentativní či symbolická. Do nedávné doby tomu u nás tak opravdu bylo. Teď jsme ale oprávněně všichni na pochybách, v jakém systému to vlastně žijeme a zdali systém parlamentní demokracie u nás opravdu funguje nebo začal vymírat.

Noviny jsou plné toho, co prezident dělá, kde je, jak se chová, co činí.  Většinou jsou jeho činy popisovány odděleně tak, jak jsou právě aktuální, na celkový souhrn, zamyšlení se nad souvislostmi a následné domyšlení celého kontextu není čas.

Po pádu Nečasovy vlády byly postupy stanovující parlamentní demokracii ústavou ČR  jasně dané.  Prezident je ale nevyužil. Místo toho využil všechny možné prostředky k tomu, aby zemi dostal do předčasných voleb a jím zvolená úřednická vláda, z velké části tvořená členy jeho bývalé strany, která nese v názvu jeho jméno, vládla co nejdéle. Nevadí, že bez mandátu a v demisi. Vládne a může dělat čistky tak velice podobné odstraňování nepohodlných osob z doby komunismu či okupace. Vláda v demisi může ovlivnit to, aby její představitelé nemohli být potahováni v kauzách se zázračně připsanými miliony na jejich účtech, či případně aby z nich nemuseli platit daně. Zavrhnul tedy Zeman demokratický systém a rozhodl se sám dle svého přesvědčení, ku prospěchu svému a svých bližních?

Krom toho, že v parlamentní demokracii je funkce prezidenta považována za symbolickou, dbá se na její nestranickost. I když je jasné, že všechny politické osobnosti mají jednoznačné preference, je nevyhnutelné, aby prezident svojí nadstranickost bral vážně, neboť je to prezident celého státu, tedy všech občanů. Náš pan prezident si s tím ale hlavu nedělá. Svoji stranu SPOZ, i když se v minulých volbách vůbec nedostala do parlamentu a nemá podporu občanů, veřejně upřednostňuje a propaguje před stranami dalšími.

Vše by se ale dalo se zavřenýma očima prezidentovi odpustit. Jak ale můžeme odpustit jeho předvolební vyhlášení učiněné bez známky studu, že nepřipustí vládu tvořenou z konkrétních dvou politických stran? Jak bychom to mohli dopustit? Není to naprosté popírání demokratických voleb? Není to snad opovržení nad voliči samotnými? Nad jejich rozhodnutím? Vždyť kdyby jedna strana levice a jedna strana pravice měla každá po 30 %, nebylo bylo rozumné, aby takto spolu vládli? Nebylo by snad spravedlivé, aby zástupci lidu levicově orientovaného a zástupci lidu pravicově orientovaného našli společnou řeč a mohli tak prosazovat zájmy voličů zajisté více, než když budou v opozici. Jak toto může jeden prezident, reprezentant všech lidí žijících v České republice, vypustit z úst?  Není právě toto zrada na voličích? Je to bohužel jasné. V tomto případě by se jeho strana a jeho lidé, i kdyby z boží pomocí získali potřebných 5%, do koalice vůbec nemuseli dostat. A to je pro Zemana a jeho lidi nepřípustné.

A tak mám pocit, že po 44 letech se vše opakuje. Jedinec (v tomto případě nikoli nepřítel, ale sám prezident) vstoupil na území našeho národa, na území občanů České republiky, odstraňuje jemu nesympatické zástupce lidu a nahrazuje je svými vyvolenými, aby na tomto území vládli. Vkládá do jejich rukou moc, která náleží parlamentu. Zapomněl snad na to, že parlament je orgán reprezentující lid? Zapomněl snad na to, že žijeme v parlamentní demokracii? Nevystihuje snad jeho chování prvky okupace? Kdy jeden přijde a bere si to, co patří tomu druhému?

A když se tak na to denně koukám, začínám mít obavy, aby to nedopadlo jako v tom roce 1968. Aby to nebyla stejná okupace, tak trochu zvláštní, ale přece okupace. Aby opět náš stát a náš národ nebyl okupován vlastními spoluobčany. Těmi z nás, kterým nezáleží na svojí svobodě, na své hrdosti, či na demokracii samotné. Lidmi, kteří když uvidí, že by se Strana práv občanů – Zemanovci mohla dostat do parlamentu, rychle přejdou na jejich stranu. Nikoli ze svého přesvědčení, ale z pocitu, že toto promyšlené zaprodání bratra může být ku prospěchu svého a svých bližních. Už je možná pozdě. Možná nám trvá příliš dlouho, než si uvědomíme co se tady děje. Než si dáme dohromady všechny souvislosti.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou.

Doznívá mi v mysli píseň složená v roce 1969. Její slova se mne dnes dotýkají, jakoby ji složili včera. A tak nevím, jestli se minulost opakuje, či se zastavil čas a žijeme nadále před čtyřiceti lety.  Cítím se být zavázán písni, která aniž by o tom věděla, se vkradla do mé mysli a vytrvala tam až do doby, než jsem si toto všechno uvědomil. Píseň odezněla a já jí již neslyším. Zůstal mi po ní pouze nepříjemný pocit z toho, co bude následovat.