Martin Štěpán

Ctím prezidentský úřad, nikoli lidi, kteří jsou teď v něm…

17. 09. 2013 8:18:18
Poslední průzkum veřejného mínění o tom, jaké profese si Češi váží nejvíce a jaké nejméně, svými výsledky nepřekvapil. Opět ukázal, že být poslancem, je v dnešní České republice ostuda. Z prvního místa, které toto zaměstnání obsadilo před rokem 1968, kdy občané považovali poslance za něco skoro až nadlidského, se dnes dostalo na místo 26., jinak řečeno, místo poslední. Poslance v oblíbenosti povolání předstihly uklízečky, zdravotní sestry, kněží. Vlastně my všichni. Kdo ví, jaké by byly výsledky za situace, kdyby se do žebříčku obecných povolání dostala i kolonka: prezident, kancléř prezidenta, poradce prezidenta (ten oficiální), či rádce prezidenta (ten neoficiální).

Zajisté byla většina z nás vychována v přesvědčení, že prezident je ten nejdůležitější člověk v zemi. Proto je potřeba k němu vzhlížet s úctou, respektem a vážností. Učili nás, že post prezidenta je spjatý s důstojností, sebekázní a dobrým vystupováním, neboť prezident je člověk, který reprezentuje celý národ. Zvolení dané osoby na tento post je tedy nezvratným důkazem její velkoleposti a ctnosti. Prezident je totiž ten nejlepší z nás.

Když byl zvolen za našeho prezidenta Miloš Zeman a uběhlo pár měsíců jeho působení v prezidentském úřadu, byl jsem poněkud zmaten. Jako člověk dobrého vychování jsem byl přesvědčen, že by mi moji rodiče nikdy nelhali a zajisté by mne neučili něco, co není pravdou. Proč by mne přesvědčovali o tom, že mám mít úctu k osobě jako je Miloš Zeman, když jeho konání je naprosto v rozporu s tím, co mi celé dětství vtloukali do hlavy jako vzor slušného chování?

A i když jsem byl přesvědčen, že slova spojená s prezidentským úřadem mi nejsou cizí a rozumím jejich významu, nedalo mi to a podíval jsem se na poučku psanou v moudrých knihách, co to slovo úcta znamená. Pravilo se tam, že souvisí se slovy ctít, ctnost a čest. Že to znamená trvalý vztah ocenění druhého, který se projevuje zejména ohleduplností, zdvořilostí a jeho podporou.

Po přečtení a nastudování potřebné literatury ohledně slov úcta, respekt, zdvořilost, ctnost, čest a dalších, jsem s pocitem připravenosti zašel za svými rodiči s úmyslem se dotázat, proč mi tvrdili všechny ty věci o prezidentovi, když to vůbec není pravda. Byl jsem připraven k vášnivé diskuzi o významu naučených slov, byl jsem rozhodnut si stát na svém, a přesvědčit je argumenty, že neměli pravdu, že se spletli. Že tato slova vůbec nesouvisí s prezidentem a že mne svojí výchovou uvedli v omyl.

Chtěl jsem jim říci, že i když si jich vážím, nemůžu se dnes chovat podle toho, jak mne vychovali.
Že se jim za to omlouvám, ale nejde to. Že si nemůžu vážit prezidenta, který šlape po demokracii, nemůžu mít v úctě osobu, která sama nectí své občany, které reprezentuje. Chtěl jsem jim říci, že je proti mému přesvědčení mít respekt k člověku, který tolik pije a kouří na veřejnosti, že je možné ho označovat za lidového opilce. Chtěl jsem jim říci, že je pro mne nemyslitelné ztotožnit slovo ohleduplnost s osobou, která se bezohledně posmívá mladým nevyzrálým studentům, kteří ale přesto mají odvahu před hlavou státu projevit svůj názor. Že nemůžu akceptovat slovo zdvořilost u člověka, který uráží novináře primitivním způsobem, člověka který nemá problém veřejně lhát, když to poslouží k jeho prospěchu, že si nechci spojit slovo čest s tím, komu je slovo intriky natolik blízké, že by mohl učit jiné o jeho významu. Musel bych si přestat vážit sám sebe v okamžiku, kdybych se v tuto chvíli choval podle toho, jak mne vychovali. Neboť jsem přesvědčen, že to, s jakými lidmi se stýkáš, ukazuje, jaký jsi člověk. Jaký život žiješ. I to dotváří nepěkný obraz našeho prezidenta. To všechno jsem jim chtěl říci.

Moji rodič mne ale zarazili: „Synu, když jsme tě toto všechno učili, nepočítali jsme s tím, co všechno se může stát. Jak to v naší společnosti může dopadnout. Kdo každý může být prezident. Neomlouvej se, my se omlouváme, neboť jsme tě nechtěně učili to, co dnes již dávno není pravdou...„

A já při pohledu na smutek v jejich očích a na to hořké zklamání z dnešního světa tvořeného našimi politiky, naším prezidentem, jeho kancléřem, poradci a rádci, jsem zesmutněl také.

A tak mne napadlo, že je možná dobře, že v otázkách průzkumu veřejného mínění ohledně oblíbenosti jednotlivých povolání není kolonka prezident. Ani kolonka kancléř prezidenta, či jeho poradce. Jsem tomu rád, neboť co je psáno, to je dáno. Vidět tabulku, kde za poslanci bude ještě prezident, by bylo pro většinu z nás zničující. Museli bychom se každý den stydět při pohledu do zrcadla. Museli bychom totiž připustit, že je to i naše vina.

Autor: Martin Štěpán | karma: 32.52 | přečteno: 692 ×
Poslední články autora