Spor pravice a levice, aneb jsem to, v co věřím, věřím v to,co jsem

Vyslechl jsem rozhovor silné pravice a silné levice. Rozhovor optimisty a pesimisty. Každý z nich jakoby byl z jiného světa a mluvil jinou řečí. Přesto si ale rozuměli. Spojovala je totiž víra v to, co říkají. Víra v to, co jsou. I když jsou naprosto jiní, zdálo se, že jsou naprosto stejní. Byl to hezký pohled. Dal se v něm vidět zápal z boje. Jakoby dobro bojovalo proti zlu. Ale na obou stranách bylo dobro. A na obou stranách bylo zlo. Výsledkem boje bylo jakési podivné štěstí, které se třpytilo v jejich očích v okamžiku, když popisovali, kdo vlastně jsou, proč jsou takoví a proč budou volit toho, koho budou.  Vyslechl jsem rozhovor silné pravice a silné levice. Rozhovor optimisty a pesimisty. Každý z nich jakoby byl z jiného světa a mluvil jinou řečí. Přesto si ale rozuměli. Spojovala je totiž víra v to, co říkají. Víra v to, co jsou. I když jsou naprosto jiní, zdálo se, že jsou naprosto stejní. Byl to hezký pohled. Dal se v něm vidět zápal z boje. Jakoby dobro bojovalo proti zlu. Ale na obou stranách bylo dobro. A na obou stranách bylo zlo. Výsledkem boje bylo jakési podivné štěstí, které se třpytilo v jejich očích v okamžiku, když popisovali, kdo vlastně jsou, proč jsou takoví a proč budou volit toho, koho budou. 

„Jsem pro pravici a extrémně proti komunismu a škatulkování. Jsem pro multikulturní svět a jsem extrémně proti tomu, aby se lidstvo dělilo na bílé, černé, šikmooké…. Aby se dělilo na Němce, Slováky, Čechy či Japonce…. Jsem proti tomu, aby stát napadal stát, člověk člověka. Svoboda je pro mne vším. Chci se postavit a nahlas křičet, co si myslím. A chci mít možnost to beztrestně udělat. Mám potřebu změnit svět. Věřím v dobro a vždy hledám a budu hledat v každém to pozitivní. A ano, opravdu, i po všech špatných zkušenostech, které mám, to nehodlám z lidskou rasou vzdát J . 

Pravicové strany, i když často ne správným způsobem, preferují právě demokracii a svobodu. Spolu s nimi také systém tržní ekonomiky, bez které bohužel nelze fungovat. Mýtus komunistického světa, kde vše je všech, ale přesto nic nemají, neměl reálnou šanci na přežití. Byla to otázka času, kdy skončí stát, kde se ekonomické parametry nebraly do úvahy, kde se vyrábělo, těžilo, chovalo a pěstovalo bez kladných čísel v účetní uzávěrce. Fanatický lid volící dobrovolně povinně komunistickou stranu se po revoluci rozdělil. Na ty, co myslí samostatně a na ty, co potřebují, aby jim bylo řečeno, co si myslet mají. Ti myslící jsou vděčni za možnost vzít svůj osud do vlastních rukou a prodírají se nelehkým životem, ale s pocitem, že ho můžou sami ovlivnit. Že mají možnost sami zvolit, jak chtějí žít a  využít všech dostupných prostředků, aby si zabezpečili život co nejlepší. Možná nemají tolik času sami pro sebe a pro svoje koníčky či rodinu, ale dělají to, co je nutné. Mají možnost dělat to, co je baví, nikoli to co vystudovali na školách, které si sami nevybrali. Často je dnes pracovitost nazývána workoholismem a považována za jakousi formu oběti osobního života, přesto ale je jim tento pocit příjemnější, než aby se měli vzdát možnosti rozhodování nad vlastním životem a měli být závislí na předem přidělené práci či dávkách od státu.  Myslím, že právě ti co volí levici to takto nastavené nemají. Hledí pouze na sebe. Jak zabezpečit svoje pohodlí bez nutnosti pracovat a snažit se. Bez nutnosti přispět ke svému lepšímu životu. Svému, svých dětí, svého okolí…. Sedět doma ze založenýma rukama a mít své jisté. Radši se uskromní s málem bez práce, s tím co jim stát dá, případně udělají nějaký „šolich na černo“, i když mohou dosáhnout mnohého, ale s prací. Volí jistotu i za cenu, že to znamená být závislý na jiném, tudíž ztratit svobodu. Ztratit sami sebe. To jsou levicoví voliči.“ Pravil jeden.

 „Já jsem byl za komunismu spokojen, nic mi nechybělo. Celý ten multikulturalismus je blbost. Už na to přišli v celém světě.  Chtěl bych, aby se komunismus vrátil. Já volím ČSSD a to jenom proto, že se hlasy komunistů v parlamentně odmítají počítat, i když jich není málo.

Kam nás zatáhla pravice, to si pravičáci nepřipouští. Tunel, který se vytvořil po revoluci díky našemu neomylnému ekonomovi, který nechal postupně odtéct  většinu z vytvořených hodnot právě bývalé generace. Je to dost výmluvné memento, nad kterým by se měla právě tato generace zamýšlet. Z Čechů se postupně stává námezdní pracovní síla ve prospěch zahraničních společností. Úlitbou je pro nás údajná možnost, že každý měl stejné možnosti.

Kdyby stát neprodával za hubičku (bez souhlasu voličů), bylo by na důchody, školství, zdravotnictví, investiční akce a inovační procesy, na zvyšování státních platů atd. Bohužel, prodávaly se vždy většinové podíly údajně neprosperujících firem, tedy nezvratně, bez možnosti výhodného odkupu, nebo vůbec možnosti odkupu (vodárny, elektrárny, distribuční sítě pro energie, doly, výrobny potravin, přestalo se dotovat zemědělství, když všude jinde se dotuje apod.). Západ nás má  tam, kam nás potřeboval dostat – není cesta zpět.

 Předchozí režim dělal vše pro to, abychom byli co nejvíce soběstační a nedostali jsme se do situace, do které nás postupně dostala porevoluční vládnoucí garnitura  za pomoci direktiv tvořící se EU (může za to pravice i bohužel středo-levicové strany). Když fungovala ekonomika a státní správa jako celek  před 25 lety, proč by to nemělo fungovat nyní? Bohužel je tu ten stále opakující strašák: komunismus, znárodnění, převzetí majetku bohatým a podobně. Dnes to není o stranictví a nastolování režimů, ale o odbornosti skupiny lidí, kteří směřují dění na jednotlivých ministerstvech – vést ekonomicky správu státu, aby stát jako celek byl plně funkční. A jsme u teorií Marxe – stát jsou v podstatě úředníci s odborností, kteří  se musí postarat o všechny  své ovečky (především o ty, které se nedokáží postarat sami o sebe - nemají jinou možnost, aby se ve jménu nasycení hladového žaludku nekradlo, nedrancovalo či nevraždilo) a to vytvořením pracovních příležitostí.“ Pravil druhý.

No povězte. Je možné, aby se tito shodli? Myslím, že nikoli, přesto je ale zajímavé si je vyslechnout. Bohužel si pouze ten první uvědomuje, že možnost této diskuze, která se dnes stává veřejnou, mají právě proto, že se komunismus zatím nevrátil.

Oba si takto žijí na tomto světě přesvědčeni o tom, že konají správně. Věří, že je správné to, kým jsou. Že jsou těmi, čemu věří. Existují jeden vedle druhého. Ten první ve svém světě pozitivním, plném snů, tužeb, ideálů a nadějí. A ten druhý v tom pesimistickém, bez špetky radosti a naděje na lepší život, neboť je přesvědčen, že dobře se už měl. Oba jsou přesto šťastni. První, neboť věří, že bude lépe a ten druhý, neboť věří, že už nemůže být hůř.