Český cikán je dnes to, co byl americký černoch před 50 lety

Po celá staletí, a dnes tomu není jinak, se naše matička Zem musí vypořádávat s předsudky, které zde nastolila lidská, potažmo bílá rasa. Celosvětový trend promíchávání obyvatelů jednotlivých kontinentů a jejich společného soužití jde ale neúprosně kupředu, a i když se mu budeme jakkoliv bránit, zastavit ho nedokážeme. Zajisté nikdo z nás nechce být Donem Quijotem a přece mi každý den český boj proti romské menšině v České republice připomene větrné mlýny. 

Dívám se s obdivem za velkou kaluž, a i když je můj původ český a moje srdce ryze evropské, vzhlížím k dalekým sousedům s obdivem. Nikoli kvůli jejich všudypřítomnému konzumismu, nýbrž jako k nositeli velkých změn na poli multikulturalismu.   

I když se nám může zdát srovnání mezi romskou menšinou v České republice či obecně v Evropě a černochy žijícími v Americe zcela scestné, mají spolu mnoho společného a podobnost je více než náhodná.

Na území Ameriky žije cca 75% bělochů, ze zbylých 25% největší menšinu tvoří Afroameričani, často politicky nekorektně nazýváni černochy či negry. K české národnosti se u nás hlásí cca 70% lidí, ze zbylých 30% tvoří největší menšinu Romové.

Obdobně jako je to u Afroameričanů, kteří jsou historicky vzato potomci otroků přivezených na těžké manuální práce, i u nás si většina z nás pracujícího Roma představí u lopaty při kopání kanálů či jako pomocnou sílu na stavbě.

Stejně jako předkové dnešních Romů tak i Afroameričané pocházejí z jiného kontinentu a z jiné kultury. Snad s jedním rozdílem. Předkové Romů kočovali z Indie dobrovolně, kdežto otroci byli do Ameriky dovezeni proti jejich vůli.

Afroameričané stejně jako Romové silně inklinují ke své kultuře, jejímž základem je rodina často mnohopočetná. Velice často jsou vyznavači hudby a tance, s vyhraněným a lehce identifikovatelným stylem. Jen těžko bychom v dnešní hudbě hledali obdobu cikánského čardáše, či černošského spirituálu.

Obě menšiny jsou na svém území považovány za problémové a nechtěné a vytváří se proti nim rasistické spolky prosazující rasovou segregaci jako například neonacisté či  Ku-Klux-klan.

Také je ale nutno říci, že u romské menšině velice často vytýkané vysoké kriminalitě opět nalezneme shodu s vysokým číslem kriminálníků mezi Američany, kde Afroameričané tvoří asi 40% vězňů v americkém vězeňském systému. Afroameričané páchají daleko více trestních činů a je u nich osmkrát větší pravděpodobnost spáchání loupeže než u jiných ras.

Obecně vzato, je situace Romů historicky podstatně příznivější než byla u černochů. Přesto posledních 100 let novodobého spolužití a začleňování se mezi majoritu na území, kde žijí, vykazuje pro oba národy totožné anomálie ve smyslu ztížení podmínek k rovným příležitostem.

Například v padesátých letech bylo v některých státech Ameriky opětovně přijato usnesení z roku 1896, které deklarovalo, že pro děti černochů a bělochů musí být zavedeny oddělené veřejné školy. U nás je ještě dnes situace velice podobná, i když není daná zákonem. Obecně nepsané směrnice posílají z velké části romské děti do zvláštních škol a tím jim brání rovnému vzdělání. V Americe se samozřejmě zacházelo poměrně daleko za hranici dnešního lidského chápání a černoši nemohli jezdit s bílými obyvateli v jednom autobusu, nemohli používat veřejné telefonní budky, pít vodu z městských fontánek.

Dnes na těchto místech v Americe vznikají muzea, kde lidé pouze zděšeně kroutí hlavou a nedokážou pochopit absurdní separování a diskriminaci jiné rasy jen kvůli barvě pleti. Bohužel v České republice často můžeme mít ještě i dnes dojem, že předsudky jsou součástí našeho běžného života a mnozí z nás, kdyby mohli, by nejraději veřejně volali po pravidlech pro romské spoluobčany v podobě platných předpisů pro černochy v Americe v padesátých letech.

I přes nekonečný boj bíle rasy, která jako by se nikdy neunavila na bitevním poli proti národu jiné barvy, národnosti, či kultuře, si dnes Afroameričané přes všechno to utrpení a ponižování ve Spojených státech vydobyli svoje místo, svoje postavení, svůj respekt. Spolu s bělochy zastávají významné pozice ve všech oborech, jejich děti chodí do soukromých škol, jsou přijímány na univerzity. Ruku v ruce jdou smíšené páry po ulici, sousedé se navštěvují bez ohledu na barvu pleti, už nejen běloch soudí černocha, ale také černoch bělocha. Nikdo neřeší, kdo je minorita či majorita. Afroameričan se stal prezidentem. Jakoby sen Martina Luthera Kinga nejen nezemřel s ním, ale byl vyslyšen a naplněn. 

Ano, Američané ušli dlouhou a trny lemovanou cestu, na konci které čekalo porozumění člověka člověku. Nikoli porozumění bílého černému. My ji máme teprve před sebou a mám pocit, že ještě pořád stojíme na startovní čáře a zdráháme se rozběhnout, i když výstřel z pistole už dávno zazněl.Chci věřit tomu, že dílo Don Quijote není nadarmo druhou nejpřekládanější knihou světa po bibli. Chci věřit, že nejenom Američané, ale i my Češi jsme schopni se z ní poučit. Jsme schopni pochopit nicotnost boje s větrnými mlýny a poddat se společnému soužití.  Čím rychleji vystartujeme a budeme se snažit volit nejpřímější cestu bez oklik, tím rychleji budeme v cíli.  

Ne, opravdu se tomu nevyhneme. Romská menšina tady byla, je a bude. To soužití nebylo dobré, za poslední roky se možná trochu zhoršilo. Romové zajisté nesou svůj podíl viny, ale primárně je problém v nás, v bílé rase. Vždy tomu tak bylo. Amerika je toho důkazem. Prokázala systémovou chybu v myšlení bělochů, ti to připustili a dokázali změnit. Změnit systém, změnit myšlení, změnit sebe. A tím změnit soužití.

My jsme teď na řadě!