„Člověk se pánu Bohu nevyvedl. To je vidět na každém kroku.“ Napsal mi jeden můj čtenář před nějakou dobou. Poslední týdny se nesou ve znamení moře zaplaveného mrtvolami. A tak i když věřím, že můj čtenář nemá pravdu, není lehké ve své víře vytrvat. Jazýček vah se vychyluje na jeho stranu každý den o trochu více, přesto to ale nechci vzdát. Pořád chci věřit, že ne nadarmo byl člověk obdařen rozumem a city a to z něho tvoří tvora lepšího, než je zvíře.
Zvířecí pud káže zbavit se nejslabšího ze smečky či stáda. Je to logické, neboť svojí slabostí ohrožuje další, vitálnější členy skupiny. U lidí, tvorů lepších než jsou zvířata, obdařených umem a citem, by se dalo očekávat, že takoví nebudou. Že právě naopak, těm slabším budou pomáhat. Dalo by se očekávat porozumění, soucit, empatie, ochota obětovat se pro záchranu života druhých. Vždyť kromě toho, že jsme vybaveni citem, i um nám by dán do vínku. A proto, i když by u nás cit byl méně vyvinut, či se nechceme řídit srdcem, rozum by nám přece musel dát příkaz k pomoci zachránit lidský život. Rozum nám přece praví, že to co se děje dnes jiným se zítra může stát mně. Rozum chápe, že nelze očekávat od jiných pomoc, když sám nepomůžu. A tak když vidím umírat člověka, je jedno, zdali se budu řídit srdcem či rozumem, výsledek musí být stejný! Musím mu pomoci! Vždyť nejsem zvíře! Jsem člověk!
Poslední dny bohužel ukazují, že opak je pravdou. Na březích Středozemního moře ztroskotalo několik lodí. Více než 500 lidí přišlo o život, když se plavilo za lepším životem. Když opouštělo svoji vlast, která je pod nátlakem diktátora, nebo ve které je válka, nebo kde rodič nemá dát co jíst svým dětem. Všechny peníze, všechen svůj majetek většina z nich vyměnila za lístek do lepší budoucnosti. A nepovedlo se to. Jedni umřeli, druzí se museli dívat na to, jak jim umírají děti, manželky, otcové. Byly to dny s tragickým koncem, zasluhující si naši pozornost. Náš projev úcty k lidskému životu.
Uhaslo více než 500 lidských životů a jediné co se můžeme dočíst v médiích je to, že je potřeba vyřešit otázku migrace muslimů do Evropy. Jediné co si můžeme přečíst v diskuzích a blozích je to, jak je tragické, že se k nám do naší velkolepé, úžasné a soběstačné Evropy valí hromada nevzdělaných Afričanů, jak nízké mají IQ, jací jsou to ubožáci a chudina. Jak to zajisté nejsou lidé, kteří patří do vystudované elity národa, která by nám tady byla ku prospěchu. Vyhlašují se ankety s dotazy, jak by se měla řešit otázka přílivu těchto skoro až „nelidí“ muslimské víry. Kde 25% lidí odpovědělo, že by se jim měl přístup do Evropy zabránit klidně i tím, že se do nich bude střílet až do doby, než se loď nepotopí.
Mrtvoly lidí z masa a kostí, stejných jako jsme my, plavou v moři a nám je to jedno. Dokonce se může zdát, že z toho máme radost, neboť se jim alespoň nepodařilo dostat se k nám. Alespoň nám to tady nezamoří tou svojí muslimskou vírou a blbostí...
Co jsme to provedli s naším darem, který nám byl dán do vínku? Snad bylo zcela zbytečné obdařit člověka citem a umem? Kdy se společnost změnila na mrchožravou hyenu, které je přednější ekonomický ukazatel před lidským životem? Od kdy se prospěšnost jedince pro společnost měří jeho vzděláním a vírou, nikoli jeho lidskostí, ochotou pomoci či šikovností? Je snad řezník, truhlář, prodavačka či uklízečka o něco méně člověkem jenom proto, že nevystudovala vysokou školu? Jak můžeme tolerovat absolutní ignoraci podstaty lidského života? Kdo nám dal právo člověka s menším vzděláním považovat za něco méněcenného? Nechápeme snad, že nikdo nemá možnost zvolit si, kde se narodí, v jakém státě, do jaké rodiny, v jakém náboženství?
Snad jsme již zapomněli jak se k našim blízkým, kteří utíkali do okolních států při okupaci naší země v 68mém roce zachovali naši sousedé? Že skoro 200 tisícům Čechů byla poskytnuta pomocná ruka jenom proto, že v zemi, kde se narodili, byla špatná situace. A nikdo je netřídil na katolíky, ateisty či judaisty. Nikdo je netřídil podle toho, jaké mají vzdělání. Není trochu krátkozraké si myslet, že jednou nebudeme potřebovat pomoc od muslima? Není projevem nižšího IQ a hlouposti právě paušalizování islamismu do barev terorismu a nevzdělanosti? Na co je nám rozum, když nechápeme podstatu života?
Dnes nevíme, co se stane zítra. Co bude za rok, za pět, či deset let. Nemůžeme vyloučit možnost, že jednou budeme muset utíkat z Evropy do Afriky. Budeme si snad přát, aby do nás stříleli, když se budeme blížit na břeh? Budeme chtít, aby pustili jenom ty z nás, kteří mají vysoké školy a ostatní vrátili zpět, bez ohledu na to, jaká tady bude situace?
Nechci věřit, že můj čtenář má pravdu. Nechci věřit, že se člověk pánu Bohu nevyvedl. Nechci věřit, že sobectví a bezohlednost budou první slova, na která si svět vzpomene, když se bude mluvit o České republice.
