Mladí již nejsou generací maňásků. I když na to třeba vypadají

Bývaly doby, kdy se od dětí a mládeže očekávalo pouze "maňáskování". Být loutkou ovládanou příkazy dospělých bylo zcela přirozené. U kluků převládaly krátce střižené vlasy z plakátu č. 3 z roku 1975, kalhoty, košile, svetr a bunda. Vše nevýrazné, nejlépe tmavé barvy. Děvčata měla vlasy svázané v copu a ofinu střiženou tak, aby jim nelezla do očí, neboť by jim to mohlo poškodit zrak.

Doma měl rozhodující slovo zpravidla otec, ve škole bylo svaté vše, co učitel řekl a k starším lidem bez ohledu na jejich chování, názory či postavení se musela chovat patřičná úcta. Aby měl mladý, nezkušený a tedy logicky méně chytrý člověk vlastní názor, i když podložený fakty, bylo naprosto nepřijatelné. Aby ho snad veřejně řekl, bylo zcela nemožné. Diskuze byla nepřípustná, bylo nutné býti zticha, když mluvili dospělí. Jediné, v čem spočívala konverzace mezi jednou a druhou stranu, bylo rozdávání příkazů co je potřeba udělat, případně dotazy, zdali jsou úkoly hotové. Většina mladých byla maňásky, kteří měli předem určenou formu a styl. Rozdíl byl v tom, že nebyli ovládaní přímo rukou svého stvořitele, ale verbálně na dálku. Kázeň vyústila v přirozenou sebekázeň o nic se nestarat a do ničeho nezasahovat, pouze plnit příkazy. Kluci si tyto vlastnosti ještě upevnili na vojně, kde se stali opět maňásky, což bylo o to smutnější, že už dospělými.

Vzpomněl jsem si na toto všechno při procházce parkem z Petřína. Dcera řádila na koloběžce a můj desetiletý syn mi zrovna vášnivě vysvětloval něco o čínské kultuře a zvyklostech, neboť jeho nejoblíbenější mimoškolní aktivitou jsou lekce čínštiny s asi čtyřicetiletým Číňanem. Vzhledem k tomu, že je to pro mne oblast zcela nepoznaná, tak mne to i zajímalo.

Moje žena mne vytrhla z poslechu a kývla hlavou k místu, kde různě sedělo a postávalo asi 25 mládežníků obou pohlaví. Pohled na tuto skupinku byl uchvacující, i když v první chvíli jsem vůbec nevěděl, co si mám o tom myslet a jaký postoj zaujmout. Myslím, že ani jeden kluk neměl krátké vlasy z plakátu číslo tři z roku 75 a ani jedna holka neměla culík. U osob mužského pohlaví převládaly na vlasech extravagantní barvy, převážně modrá a zelená, delší sestřih byl přehozen přes oko, případně vlasy trčely za pomocí gelu do jednoho boku. Jejich oblečení bylo převáženě černé, hodně moderní, doplněno o nějaký prvek výrazné barvy. Sem tam se na odkryté straně obličeje objevil nějaký ten piercing. Holčičí vzhled se nesl v podobném duchu, jenom místo kalhot měli často sukně a černé síťované punčocháče s lebkami. Vlasy převážně červené, výrazně oranžové, případně zcela havraní černé. Někteří popíjeli taková ta malá moderní pivka, někteří měli u sebe pouze láhev s vodou. K mému potěšení jsem u nikoho z nich neviděl v ruce cigaretu.

Když jsme se k nim blížili, žena mne přitáhla za rukáv na znamení toho, že mám zpomalit, abychom si tento zvláštní obraz vychutnali co nejdéle. Měl jsem neuvěřitelnou chuť popadnout technický pokrok moderní doby v podobě telefonu s foťákem a zvěčnit tento zvláštně krásný „přírodní“ úkaz. Pak jsem ale zaslechl útržky hovoru, který vedli a tak jsem zbystřil a mobil zasunul zpět do kapsy. Svého nevyfocení ještě pořád lituji. Kupodivu skupinka neřešila žádnou televizní show ani novou nahrávku jejich oblíbené kapely, ale bavili se o tom, jak to bude vypadat, když se muslimské náboženství rozšíří do světa, ještě více než je. Nějaká holka popisovala, jak si její sestra vzala kluka z Maroka a že je to v pohodě, že se to zbytečně přehání. Další kluk jí oponoval, že musí brát v potaz, že je to jediné náboženství, které své šíření umožňuje i za pomoci meče. Další přidal něco o nebezpečnosti seskupení arabských států a další zase něco, že když se sjednocuje Amerika a Evropa, je zcela logické, že se sjednocuje i arabský svět…

A tak jsem na chvíli zastavil, otočil se, a v němém úžasu střídal pohled na to podivné seskupení mladých lidí a svého syna, který když to viděl, prohlásil pouze, že to je fakt hustý a pokračoval ve svém výkladu o Číně. Jen tak tam postávala a místy posedávala naše budoucnost. Neuvěřitelně moderně vypadající, tak trochu děsivá, připomínající kreslené maňásky z hrůzostrašných pohádek.

A já byl rád. Tak strašně moc rád. Neboť jsem si uvědomil, že i když jako maňáskové vypadají, nejsou to ti samí maňásci, jako byli předtím. Nejsou to loutky ovládané někým jiným. Mají vlastní názor a nebojí se ho prezentovat.

Kam jsem se to dostal? Desetiletý kluk poučuje svoje rodiče o něčem, co oni neznají, mladé holky již nejsou pouze bezduché namalované panenky s hezkých kukučem a kluci tráví hodiny v koupelnách, neboť chtějí vypadat dobře. A je jedno, že nám se to třeba nelíbí. To není důležité. Podstatné je to, že se sebou něco dělají. Že o sebe pečují a až jednou, když zestárnou a shodí z vlasů modrou barvu a tuny gelu, nebude jim připadat normální obout si sandále a tlusté bílé ponožky. Nebude jim připadat normální mlčet, když budou mít jiný názor, než někdo jiný. A také jim nebude připadat normální projevovat úctu k někomu pouze proto, že je starší. Budou ho posuzovat podle jeho činů, podle toho, jak se chová.

Asi stárnu. Neboť kdybych byl mladý, nad něčím takovým bych se nepozastavil. Nechtěl bych to pozorovat, zkoumat, či dokonce fotit. Jenom bych to prostě žil.