Martin Štěpán

Cukr a bič, aneb otec při výchově dětí na střídačce

24. 09. 2013 8:18:18
Jak se může zdát, úloha rodičovství je v dnešní době o něco jednodušší, než byla před nějakou dobou. Alespoň co se programu pro děti týče. Rodiče dnes mohou využívat všemožné dostupné prostředky dnešní doby v podobě chův, hlídaní dětí, dětských zábavních center, restaurací s dětskými koutky, různých kroužků a aktivit po škole atd. V případě, že nepohrdnete hlídáním babiček a dědečků, tak se dá říci, že zajisté nemusíte být otroky svých dětí a nemusíte si osobní vztah zlikvidovat nedostatkem času, který pro sebe s partnerem máte. To je i náš případ, přesto si nemyslím, že bychom naše dvě děti zanedbávali. Jedno se ale při výchově dětí asi nikdy nezmění. A to je mateřská péče.

My otcové v tom máme jasno. V týmu, který vychovává dítě, jsme pouze náhradníci sedící na střídačce v době, kdy základní sestava předvádí svůj talent, um a bojeschopnost. A až v okamžiku, kdy se vyčerpá a dochází jí sil a nápadů na zpacifikování nepřítele, jsme vpuštěni na hřiště, abychom situaci vyřešili. Někdy čekáme na střídání až příliš dlouho, zápas je již prohraný a my nic nezmůžeme. Jindy vstoupíme do hry příliš brzo a unavíme se dřív, než dokážeme výsledek zvrátit. Tak či onak, na poli výchovy dětí hrajeme druhé housle. První housle totiž hrají vždy naše ženy.

Říká se, že každá žena se rodí s přirozeným mateřským instinktem. Prý ho má někde zakódovaný, a i když se absolutně necítí na to být matkou, v okamžiku, když se to dítě narodí, kód mateřského genu se najednou rozluští a většina z nich tak přirozenou cestou dospěje do stavu, kdy výchovu dítěte zvládne. Zdali dobře či nikoliv se vždy ukáže až za pár let, takže i kdyby kdokoliv z jejího okolí, včetně nás jejich mužů, měl pocit, že výchova neprobíhá správně, matce to v daný okamžik vysvětlit nelze. Skutky, které činí, neplánuje. Je řízena instinktem, kterým jí obdařil Bůh.

O tom, jaký způsob výchovy dětí je správný nebo jestli používat fyzické tresty či nikoli se napsalo již mnoho knih a pojednání. Podle mého názoru ale zcela zbytečně. Každá matka je totiž taková jaká je a neřídíc se radami odborníků či zkušenějších matek výchovu přebírá do svých rukou po svém. U nás doma tomu není jinak, snad s rozdílem, že moje žena ani jednu z moudrých knížek nedočetla do konce. Asi proto, že je jí jasné, že by to stejně nic nezměnilo. Často mám pocit, že se při výchově (nikoli hlídání) dětí řídí heslem: pomocnou ruku najdeš na konci své paže. Nechce pomoci od jiných a pomoc od náhradníka sedícího na střídačce vyžaduje pouze ve výjimečných případech.

Nevím, zdali výchova u nás doma probíhající je tou správnou. I když žena nectí pravidlo, že dítě má zadek od toho, aby se s ním matka domluvila, občas se nejde, dle jejích slov, vyhnout fyzickému trestu. Uznávám, že když k tomu dojde, děti si to vždy zaslouží. Je na ně podle mého názoru dost přísná, hodně lidí v našem okolí jí asi považuje za matku tzv. krkavčí, někteří tvrdí, že málo projevuje lásku. Co si budeme povídat, na každém šprochu pravdy trochu, jedno ale je jisté, naše děti jí naprosto a bez výhrad milují.

Ona sama o sobě říká, že je zastáncem metody cukru a biče. Nešetří projevy lásky, či už verbálními nebo fyzickými, přesto si ale příliš nenechává zasahovat do svého osobního prostoru negativními projevy našich dětí. Když některé z našich dětí pláče, vždy pečlivě vyslechne důvod. V případě, že ho shledá rozumným, snaží se problém vyřešit. Když se jedná o fyzickou újmu, bolavé místo pofouká, dá pusinku a ve většině případů je vyřešeno. Když to viděl poprvé jejich strejda, s humorem označil moji manželku za lidovou léčitelku s umem kvalifikovaného doktora a zajímalo ho, když si zlomí nohu, zda může za ní také zajít.

Když ale dítě pláče, podle jejího názoru neoprávněně, tedy bez důvodu, je mu velice důrazně vysvětleno, že toto je její životní prostor, ve kterém není místo pro plačící dítě. A že když chce nadále plakat, musí odejít tam, kde ho nebude vidět a slyšet. Až plakat přestane, může se vrátit. V případě, že dítě neuposlechne, je násilně vyvedeno z prostoru matky do jiné místnosti. Jak sama říká, plané vyhrůžky jsou k ničemu. Dítě je rychle prokoukne a nadále posouvá hranici tolerance toho co může a co nesmí. Proto je potřeba vždy daný úkon dotáhnout do konce a to i za cenu použití donucovacích prostředků.

Samozřejmě nevím, jak to s našimi dětmi dopadne. Vím ale jedno. Ani jedno z našich dětí se neválelo po zemi v obchodě, nikdy neztropilo řvoucí scénu na veřejnosti, obě zdraví všechny sousedy, syn podrží lidem u vchodu dveře, když má vstoupit do místnosti se zavřenými dveřmi, kde jsou dospělí, zaklepe a počká na výzvu. Naše pětiletá dcera jako každé dítě chce vše, co vidí, ale rovnou dodává: „Stejně mi to nekoupíte, já vás znám. Ale k narozeninám ano.“ Případně: „To si také napíšu.“ (míněno do dopisu Ježíškovi). I když si za každou cenu připravuje oblečení do školky sama, nechá si vysvětlit, že něco k něčemu neladí. Nebrečí, když nedosáhne svého, a i když je docela tvrdohlavá, dokáže v pravidelných hádkách s bráchou i ustoupit.

Vím, že naše děti jsou samostatné a zodpovědné. Vím, že nemusím mít strach nechat je na chvíli samotné doma. A také vím, že můžu s nimi jít kamkoliv bez toho, abych se musel stydět za jejich chování. I když mám s dětmi velice dobrý vztah, když jim něco je, nebo se jim stýská, neběží za mnou. Maminka je totiž maminka. Kdo ví, jak by tomu bylo, kdybych se do výchovy více mísil? Radši to nebudu riskovat a zůstanu sedět na střídačce. Ono je to možná lepší se té přírodě a pánu Bohu do toho moc nestarat....

Autor: Martin Štěpán | karma: 38.50 | přečteno: 1715 ×
Poslední články autora