Staré pravidlo, které výstižně popisuje dva typy lidí opačného postoje, zní: „Optimista je ten, kdo vidí sklenku z půle plnou a pesimista je ten, kdo ji vidí z půle prázdnou.“ My Češi jsme ale za poslední léta této pradávné formulaci udělali přítrž a podle nových zvyklostí pravidlo zní: „Optimista je ten, kdo vidí sklenku z půle plnou a pesimista sklenku nevidí vůbec, neboť ji někdo ukradl.„
Ano, doba je zlá, optimistických zpráv pomálu, za to s těmi pesimistickými se roztrhnul pytel. V televizi vidíme, že je všechno špatně, v rozhlase slyšíme, že se vše ještě zhoršuje a pak si v novinách přečteme, že hůř ještě opravdu být může a bude. Politická scéna je fiasko, lhostejnost lidí vůči druhým přerostla v absolutní nezájem o kohokoli, agrese ve společnosti se zvyšuje, závist potkáváme na každém kroku.
Co je ale nejhorší, přestali jsme se smát, přestali jsme se radovat, netěšíme se z maličkostí a často mi připadá, že jsme naprosto ztratili smysl pro humor a přestali chápat jeho podstatu. Chybí nám nadhled, vše si bereme osobně a příliš vážně a z každého sebemenšího neúspěchu vyvozujeme negativní důsledky. Každičké špatnosti, kterou vidíme či zažíváme, připisujeme životní důležitost.
Denně potkávám na ulici desítky lidí, kteří se mračí, aniž by si to uvědomovali. Jejich výraz v obličeji je ale obrazem jejich myšlenek, jejich duše. V zadumaných tvářích je vidět nespokojenost s vlastním životem, s okolním světem, se vším, co se tady děje. Málokdo si však uvědomuje, že ta nespokojenost je hlavně nespokojenost se sebou samým. Možná si to neuvědomujeme, možná to vědět nechceme. Je lehčí ukázat na viníka, který nám to způsobuje, je jednoduší personifikovat zlo v podobě politiků, prezidenta, šéfa, vedoucího provozu, kolegy a často i manžela či manželky.
Je to ale správně? Je dobré se tomu poddat? Nechat se pohltit špatností? Je opravdu všechno to negativní, co se kolem nás děje, dostačeným důvodem na to, abychom zahodili náš život a prožili ho ve smutku, neštěstí či naštvání? Stojí nám to za to?
Obecně vzato, optimistů je dnes v České republice jako šafránu. Můžu s určitostí říci, že osobně se mezi tento zřídka viděný a pomalu ohrožený druh řadím. Jsem rád, neboť když jdu po ulici, usmívám se. Nikoli bez důvodu, ale proto co vidím. Barevné listy stromů, hrající se dítě, zelenou trávu, modrou oblohu a mraky, ve kterých najdu vše, co si jen usmyslím. Totiž vše, co kolem vás není a chcete to vidět, najdete v mracích. Já tam poslední dobou hledám hlavně usmívající se lidi. A věřte či ne, jsou tam! A tak se můžu usmívat i já. Co na tom, že se na mne zamračení lidi koukají jako na blázna. O to větší mám radost, když mi někdo úsměv opětuje. Někteří si možná myslí, že se řídím Werichovou radou o dobré náladě, která sice problémy nevyřeší, ale naštve tolik lidí, že se vyplatí si ji udržet; z toho si ale těžkou hlavu nedělám.
Na tomto světě mne trápí snad jen jedna důležitá věc. Mám pocit, že mojí úlohou je zachovat u nás tento ohrožený druh optimistů a rozšířit jeho řady. A to se mi v poslední době vůbec nedaří. A protože nejsem typ, co za svoji neschopnost viní jiná stvoření, snažím se hledat chybu u sebe.
Pro začátek by mi úplně postačilo, když ti, co si myslí, že sklenku nevidí vůbec, neboť jí někdo ukradl, naberou odvahu a sundají si klapky z očí. Pak uvidí, že sklenka tady byla celou dobu, jenom mimo jejich zorný uhel, který byl zúžen pouze na to negativní.
A pak bych si ještě přál, aby si média určila minimální procento pozitivních zpráv, které musí za den vydat. A když bude pozitivních zpráv málo, těm negativním můžou alespoň dávat pozitivní jména.
