Proč se Česká republika svíjí v porodních bolestech při zrodu nového režimu již takřka 25 let? Za účasti 10,5 milionů lidí se snažíme přivést na svět novorozence, kterému jsme dali jméno Demokracie. Porod je již příliš dlouhý a bolestivý a novorozenec nám to nijak neulehčuje. Proč se vzpírá? Proč s námi bojuje? Proč se mu na tento svět nechce? Že by věděl, co ho tady čeká? Tuší, jak to u nás, jeho rodičích bude mít těžké, nebo nám snad nevěří, že je opravdu vytoužený? Je jeho zdráhání způsobeno předtuchou, že ho při první příležitosti zaprodáme či vyměníme?
Důvody mohou být různé, ale na situaci, která tady dnes panuje, neseme podíl své viny my všichni. Výsledek, který zde je, je jako náš ranní pohled do zrcadla. Ano, nelíbí se nám. Je potřeba učinit kroky, které povedou k tomu, aby se nám výsledek líbil. Ráno při pohledu do zrcadla si uvědomujeme nutnou úpravu našeho zevnějšku, abychom mohli vyjít za brány našich domovů a potkat se se zážitky nového dne. Uvědomujeme si také, že je to pouze na nás. Že mi sami se musíme zlidštit. Že to nikdo za nás neudělá. Že my jsme nositeli změny, která vede z ošklivého k hezkému. A tak žena, toužící se líbit mužům vezme štětec a nanese si na obličej make-up, zvýrazní oči stíny a na rty nanese rtěnkou barvu. Chlap, který pečuje o svůj zevnějšek, se oholí, nanese do vlasů tužidlo či gel a vytvaruje účes. Ba dokonce i ti, kterým je jejich zevnějšek lhostejný si alespoň hřebenem prohrábnou svoje vlasy.
Proč to jde tak snadno u našeho zevnějšku a je to tak těžké ve věcech veřejných? Je to jednoduché. Činíme to, k čemu jsme byli vychováni. Opakujeme naučené úkony dnes a denně a nezamýšlíme se nad jejich podstatou. Někdy je to dobře a někdy zase ne. Rodiče nás učili mýt se a česat a tak to děláme. Ale také nás učili nezapojovat se do věcí veřejných. Nevybočovat. Stát vzorně v řadě, na nic se neptat, koukat dopředu co dělají ostatní a pak to opakovat. Bylo to jednoduché. Umytí a učesaní z domova jsme se ve věcech veřejných zařadili do světa, který nám dal práci, bydlení, názory. Existoval komplexní, lehce uchopitelný systém, který od nás v podstatě nic neočekával. Jediné, co na oplátku chtěl, byla poslušnost. Moc nemluvit, na nic se neptat, nevystrkovat hlavu. A tak jsme to dělali. A ano, bylo to pohodlné. O nic se nestarat, za nic nenést zodpovědnost. Ničím se netrápit. Po šichtě prostě „mít padla“, přijít do panelákového bytu, dát si čočku k večeři a nebát se co bude zítra. A i dnes toto chceme. Stýská se nám po tom pohodlí, po nulové zodpovědnosti za život svůj i jiných.
A protože naše děti a děti našich dětí mají oči, vidí naši sklopenou hlavu. Vidí náš apatický postoj k životu. A protože mají uši, slyší, co říkáme. Jak naříkáme a vzpomínáme na staré časy. A tak se pasivní postoj s hlavou sice učesanou, ale nikdy nevytrčenou z řady předává z pokolení na pokolení. Z otce na syna, z matky na dceru. A vznikají další a další generace beznaděje. Generace bez zájmu. Proč jsme tak naivní, že si myslíme, že to Demokracie nevidí a neslyší také?
Pro co byl ale člověk stvořen? Co je podstatou našeho bytí? Proč se vyplatí žít? Proč jsme obdařeni umem, logikou, možností cítit radost, bolest, smutek? Proč jsme dostali do vínku řeč, empatii či šikovnost? Je opravdu pohodlí a jistota to, co ukojí touhy jedince? Opravdu mu to postačí a nebude toužit po něčem jiném? Novějším? Lepším? Nebude chtít zdolávat překážky? Nebude chtít diskutovat o možnostech nemožného?
Opravdu nám stačí tak málo ke štěstí? Jsme ochotni a schopni vyměnit všechny možnosti, které na nás čekají na tomto krásném světě za pohodlí? Opravdu nechceme vidět osmou barvu duhy? Smíříme se se stupni šedi jenom proto, že nás to nestojí žádné úsilí?
Nevěřím! Nemůžu věřit! Nechci věřit! Vždyť i samotný pád železné opony je důkazem toho, že jsou mezi námi tací, kterým toto málo nestačí! Tak proč odmítáme jejich odkaz dále nést s hlavou vztyčenou?
Jak je možné, že ani čtvrt století nestačí na to, abychom začali nový život? Není snad možné zahodit to, co bylo a jít dál? Není možné nakreslit pomyslnou tlustou čáru za minulostí a hledět pouze kupředu? Neotáčet se? Nevzpomínat? Proč nám nestačí vědět, že jsou tam v dáli všechny barvy. Pestré a veselé. Ano, jsou daleko, ale jejich záblesk již vidíme. Nemůžeme to vzdát! Nemůžeme se vrátit! I když cesta zpět je kratší a pohodlnější.
Je nutno si uvědomit, že dnes je již jiná doba. Sklánět hlavu není třeba. Ba právě naopak. Je potřeba iniciativy jedince, individuality každého z nás, názorů, které vedou k dialogům a ty pak k produktivním systémovým řešením a změnám. Nic se nenarodí jen tak. Ke všemu je potřeba naší snahy. Bez ohledu na to, zdali je jméno novorozence Honza, či nese jméno Demokracie…
