Lidstvo ještě má šanci na záchranu!

Jednou večer, na Karlově mostě cestou domů, jsme přihlíželi páru středního věku, který se pokoušel nad Vltavu vypustit lampión štěstí. Velká papírová koule poháněná teplým vzduchem plápolajícího ohně v její spodní části, na niž Vám pohled zahřeje duši, má i mystický význam. V staré Číně, odkud tradice pochází, lidé věřili, že vypuštěním lampionu do výšin od sebe odeženou všechny špatné duchy a pak je čeká šťastný život. Tato úmluva, mezi nebem a starými Číňany byla následně vylepšena a praví, že když na lampion napíšete svá tajná přání, dostanou se do Nebe a všechna se Vám splní. 

Ti z Vás, kteří znají pohled na noční Hradčany, mi jistě dají zapravdu, že pohled na ně je to nejkrásnější a nejromantičtější, co v životě viděli. Atmosféra okamžiku, který se Vám naskytne při zhlédnutí osvětleného Pražského hradu v pozadí a soch hlídajících most v popředí, je krásná, tajuplná, místy až mystická. Nelze jí vyvážit penězi, či nahradit hmotnými statky. Možná i z toho důvodu je večer na Karlově mostě přeplněno. Turisti chodí z jedné strany řeky na druhou, rozhlíží se, fotí a pochvalně hodí mince umělcům, kteří zde předvádí svá vystoupení a přikyvují jeden druhému na znamení souhlasu, že takovou krásu nečekali.

Vypuštění lampionu štěstí na tomto místě, má tedy své opodstatnění. Mystické místo pro mystický úkon. Páru snažícímu se o vypuštění lampionu přihlížela asi stovka lidí. Ten se svým úkolem zdatně bojoval, neboť lampionu se moc vzlétnout nechtělo. A když, zdánlivě omylem, upustili lampion do prostoru, začal rychle klesat na hladinu řeky.

Kolemjdoucím, a zdálo se, že i sochám němě přihlížejícím na snahu dvou lidí odehnat vše zlé z jejich životů, se zatajil dech a davem se nesl povzdech neúspěchu.  A v jedné chvíli, kdy byl lampión jenom kousek od toho, aby se dotkl hladiny a zůstal s ní spojen navždy, si to rozmyslel a začal stoupat vzhůru. Když překonal okraj mostu a lidé ho mohli opět zahlédnout, všichni propadli nenucenému smíchu a začali tleskat. Netleskali jenom úspěchu dvou lidí. Tleskali i sami sobě. Tleskali všem lidem stojícím na mostě. Ve vzduchu bylo cítit souznění lidských duší, souznění těch, kteří pochopili, že nevyužít krásu tohoto okamžiku a zavrhnout ho v zapomnění, je ten největší hřích. Lidé neměli radost pouze z toho, že lampion se nepotopil. Měli neskrývanou radost z úspěchu odehnání zlých duchů od dvojice, která lampion vypustila. Přáli jim štěstí, které je od té chvíle čekalo. A tak se pohled na Hradčany v pozadí a dav upřímně se usmívajících lidí v popředí, stal tímto okamžikem ještě hezčí, než byl kdy před tím.

My jsme stáli opodál, dívali se na lampion, jak stoupá výš a výš k obloze, až nám úplně zmizel z dohledu. A já měl pocit, že žít na tomto světě je krásné. Že lidstvo, i když uhranuté pohledem na luxus běžného života, nezapomnělo na jeho pravou podstatu. Věděl jsem, že lidstvo má ještě šanci na záchranu!