Když Cikán zazpívá …

Zapomeňme na krátkou chvíli na problémy, které tady panují v romských otázkách, zapomeňme na aktivisty romské i neonacistické. Zapomeňme na zprávu Helsinského výboru, Amnesty International či BIS, které upozorňují na diskriminaci Romů v České Republice. Hlavně zapomeňme na nenávist diskutujících lidí pod články, které toto popisují. Nemysleme na sociální dávky, myšlenky o nepřizpůsobivosti, atd… Představme si, že žijeme v dokonalém světě. (Věřím, že ještě alespoň na chvíli je toho schopen každý z nás.)

Vyslyšme příběh. Příběh o devítileté holčičce, která ráda zpívá. Pochází z chudé romské rodiny žijící na Slovensku. Když někdo dostal nápad uspořádat Romskou superstar, nedorazila na ní, neboť rodiče neměli peníze na cestu. Jeden z tříčlenné poroty, jediný hodnotící Rom si na ni vzpomněl a přesvědčil zbylé dva porotce, aby pro ní zajeli do jejího cca 30 km vzdáleného domova. Devítiletá holčička nasedla do auta, a tak mohla zaznít píseň z jejich úst. V roce 2011, ve svých devíti letech, vyhrála na Slovensku Romskou superstar.

Proč se tak stalo? Jednomu člověku se podařilo přesvědčit ostatní, že to má smysl. Že i když mají dostatečné množství soutěžících, že to za to stojí. Že má smysl obětovat čas a dojet za ní až domů. Stalo se tak, neboť jednomu člověku nebyl lhostejný osud toho druhého. Někdo byl ochoten bez toho, že by z toho měl prospěch, podat pomocnou ruku. Někdo na chvíli zapomněl sám na sebe a staral se o budoucnost jiného.

Tento příběh není výjimkou a dětí zrozených ze šťastné hvězdy je mnoho. Některým se podaří proniknout do světa, některým zase ne. To ale není důležité. Důležité je, že jejich úspěch nezáleží pouze na jejich talentu a dřině. Jejich úspěch záleží na správně podané pomocné ruce. Na ruce bílé, které ale nezáleží na tom, jakou barvu má ruka na straně druhé.

Každý z nás je v něčem dobrý a v něčem méně dobrý. Jsou děti, které inklinují k matematice, další zase k historii, či češtině. Jsou děti talentované na sport, tanec, hudbu. Jejich nadání, či pouhý projev zájmu, můžou být naprosto různorodé.

Ano, je to tak. Z málokterého romského dítěte vyroste matematik, či filozof. I když to samozřejmě vyloučené není. Ale romské dítě spíše inklinuje k hudbě a tanci. Vychází to z jeho kultury, z tradic, z jeho rodiny. Tak jako v doktorské rodině se alespoň jedno dítě většinou vydá na dráhu doktora, v učitelské rodině na dráhu učitele, v rodině advokátů na dráhu advokáta, tak i u romské rodiny se dítě vydává na dráhu svých předků. V tomto případě na dráhu hudby a tance.

Můj kolega, Rom, si před nějakou dobou v práci povzdychnul, že prý neví, co má dělat se svým čtrnáctiletým synem, který od šesti let hraje fotbal a teď s tím chce skončit. Kluk zdědil talent po svém dědovi a hraje na harmoniku. O víkendech jsou s otcem v neustálé při, neboť otec chce, aby jezdil na fotbalové zápasy. Syn raději chodí s kamarádem hrát a zpívat na různé oslavy. Když nemají nic nasmlouvaného, hrají v centru Prahy pro turisty, kteří jim hází drobné do klobouku. Pro syna jsou peníze velkou motivací, neboť si chce koupit novou harmoniku a nahrát CD. Nedalo mi se kolegy nezeptat, proč brání svému synovi dělat to, co chce, to co ho baví a na co má talent. Odpověděl mi, že je rád, že se dostal do party českých kluků a má obavy, že kdyby ho potkali hrát na rohu ulice za peníze, že by se s ním přestali kamarádit. „A jemu to nevadí?“, zeptal jsem se. Znechuceně zavrtěl hlavou. A záhy jsem pochopil, že nikoli v synovi, ale v otci je chyba. Tak strašně moc se snaží zapadnout mezi nás „bílé“, tak strašně dává důraz na integraci svého minoritního já mezi majoritu, že naprosto zapomněl, kdo je. Jeho vlastní syn mu musí ukázat cestu k jeho kořenům, k jeho kultuře.

Znáte Flamenco? Dnes často považované za španělskou hudbu a tanec. Flamenco vzniklo mezi kočovnými cikány, kteří do Španělska přišli z Indie přes Pákistán a Egypt. Indický základ pomíchali  s kulturami, které cestou potkali a doplnili o kulturu španělskou.  A tak vznikl vášnivý tanec, zpěv a hudba. Hra těla a mysli, hra tónů kytary spojená se zpěvem a výkřiky na hranici lidských možností.  Měl jsem možnost zhlédnout jedno vystoupení v Barceloně. Nikdy jsem nezažil takové napětí při kulturním představení. Všem v sále se tajil dech nad výkony umělců, kteří ze sebe vydávali maximum, aby nás myšlenkami dovedli zpět do 15. stolení, kde cikánky ve svých různobarevných šatech se šátky kolem ramen tančily a zpívaly, staří cikáni hráli na kytary a občas vyzvali cikánku k tanci. Byl to jeden z nejsilnějších kulturních zážitků, jaké jsem kdy absolvoval.  Talent se mísil s temperamentem a vášní a vzduchem se nesl oblak sexuálního náboje mezi účinkujícími.  Nikdo neřešil, zda jsou to cikáni, Španělé, či Rumuni.

Nemyslíte, že toto může být ta správná cesta? Je možné, aby právě kultura nastartovala tak dlouhodobě neúspěšnou integraci v České republice? Myslíte, že není dost pomocných ruk, aby se to povedlo?  Proč si myslíte, že jedna z nich nemůže být právě Vaše? 

Dnes na území České republiky působí několik seskupení a organizací pro podporu Romů a romské kultury. Ale pouze jedno z nich, které je zaměřené na děti do 18 let, má výrazné výsledky v celosvětovém měřítku. Účinkuje se stočlenným pěveckým sborem, převážně romských dětí, které se svojí snahou, talentem, ale především zodpovědností integrují do naší společnosti bez ohledu na to, že by o tom mluvili, či případně vůbec věděli. Nemá takto vypadat integrace? Není snad nejpřirozenější proces právě ten, o kterém ani nevíme, že jsme se stali jeho součástí? Není možné, že všichni experti na integraci romské menšiny mezi majoritu na to šli špatnou cestou?

„Cikánečka“, která vyhrála Romskou superstar, stočlenný pěvecký sbor romských dětí, všichni interpreti flamenga ve Španělsku, ale také syn mého kolegy, ti všichni jsou důkazem toho, že integrace je možná. Jen je potřeba ji chytit za ten správný konec.

Za chvilku, prosím, klikněte na nahrávku z YouTube. Zavřete oči a poslouchejte. Uslyšíte romskou superstar s filharmonií v Hradci Králové. Až sem došla po dlouhé a trnité cestě. Po cestě, kterou lemovala její píle, odhodlání, zodpovědnost, respekt a sebekázeň. Podařilo se jí to také proto, že někdo „bílý“, někdo jako vy v ní věřil a dal jí šanci. Zapomeňte prosím na to, že patří k nenáviděné menšině a jen poslouchejte.

http://www.youtube.com/watch?v=ghVV1dHD59Y   

Nemá snad dar od Boha? Pravděpodobně ano. Neboť Bůh, když naděloval do vínku talent, ho nerozděloval podle toho, k jaké národnosti patří obdarovaný, ani podle toho, jak se chovají jeho rodiče. Nevyřadil ho jenom proto, že byl jiný, než ti ostatní…