Mladí již nejsou generací maňásků. I když na to třeba vypadají
Doma měl rozhodující slovo zpravidla otec, ve škole bylo svaté vše, co učitel řekl a k starším lidem bez ohledu na jejich chování, názory či postavení se musela chovat patřičná úcta. Aby měl mladý, nezkušený a tedy logicky méně chytrý člověk vlastní názor, i když podložený fakty, bylo naprosto nepřijatelné. Aby ho snad veřejně řekl, bylo zcela nemožné. Diskuze byla nepřípustná, bylo nutné býti zticha, když mluvili dospělí. Jediné, v čem spočívala konverzace mezi jednou a druhou stranu, bylo rozdávání příkazů co je potřeba udělat, případně dotazy, zdali jsou úkoly hotové. Většina mladých byla maňásky, kteří měli předem určenou formu a styl. Rozdíl byl v tom, že nebyli ovládaní přímo rukou svého stvořitele, ale verbálně na dálku. Kázeň vyústila v přirozenou sebekázeň o nic se nestarat a do ničeho nezasahovat, pouze plnit příkazy. Kluci si tyto vlastnosti ještě upevnili na vojně, kde se stali opět maňásky, což bylo o to smutnější, že už dospělými.
Vzpomněl jsem si na toto všechno při procházce parkem z Petřína. Dcera řádila na koloběžce a můj desetiletý syn mi zrovna vášnivě vysvětloval něco o čínské kultuře a zvyklostech, neboť jeho nejoblíbenější mimoškolní aktivitou jsou lekce čínštiny s asi čtyřicetiletým Číňanem. Vzhledem k tomu, že je to pro mne oblast zcela nepoznaná, tak mne to i zajímalo.
Moje žena mne vytrhla z poslechu a kývla hlavou k místu, kde různě sedělo a postávalo asi 25 mládežníků obou pohlaví. Pohled na tuto skupinku byl uchvacující, i když v první chvíli jsem vůbec nevěděl, co si mám o tom myslet a jaký postoj zaujmout. Myslím, že ani jeden kluk neměl krátké vlasy z plakátu číslo tři z roku 75 a ani jedna holka neměla culík. U osob mužského pohlaví převládaly na vlasech extravagantní barvy, převážně modrá a zelená, delší sestřih byl přehozen přes oko, případně vlasy trčely za pomocí gelu do jednoho boku. Jejich oblečení bylo převáženě černé, hodně moderní, doplněno o nějaký prvek výrazné barvy. Sem tam se na odkryté straně obličeje objevil nějaký ten piercing. Holčičí vzhled se nesl v podobném duchu, jenom místo kalhot měli často sukně a černé síťované punčocháče s lebkami. Vlasy převážně červené, výrazně oranžové, případně zcela havraní černé. Někteří popíjeli taková ta malá moderní pivka, někteří měli u sebe pouze láhev s vodou. K mému potěšení jsem u nikoho z nich neviděl v ruce cigaretu.
Když jsme se k nim blížili, žena mne přitáhla za rukáv na znamení toho, že mám zpomalit, abychom si tento zvláštní obraz vychutnali co nejdéle. Měl jsem neuvěřitelnou chuť popadnout technický pokrok moderní doby v podobě telefonu s foťákem a zvěčnit tento zvláštně krásný „přírodní“ úkaz. Pak jsem ale zaslechl útržky hovoru, který vedli a tak jsem zbystřil a mobil zasunul zpět do kapsy. Svého nevyfocení ještě pořád lituji. Kupodivu skupinka neřešila žádnou televizní show ani novou nahrávku jejich oblíbené kapely, ale bavili se o tom, jak to bude vypadat, když se muslimské náboženství rozšíří do světa, ještě více než je. Nějaká holka popisovala, jak si její sestra vzala kluka z Maroka a že je to v pohodě, že se to zbytečně přehání. Další kluk jí oponoval, že musí brát v potaz, že je to jediné náboženství, které své šíření umožňuje i za pomoci meče. Další přidal něco o nebezpečnosti seskupení arabských států a další zase něco, že když se sjednocuje Amerika a Evropa, je zcela logické, že se sjednocuje i arabský svět…
A tak jsem na chvíli zastavil, otočil se, a v němém úžasu střídal pohled na to podivné seskupení mladých lidí a svého syna, který když to viděl, prohlásil pouze, že to je fakt hustý a pokračoval ve svém výkladu o Číně. Jen tak tam postávala a místy posedávala naše budoucnost. Neuvěřitelně moderně vypadající, tak trochu děsivá, připomínající kreslené maňásky z hrůzostrašných pohádek.
A já byl rád. Tak strašně moc rád. Neboť jsem si uvědomil, že i když jako maňáskové vypadají, nejsou to ti samí maňásci, jako byli předtím. Nejsou to loutky ovládané někým jiným. Mají vlastní názor a nebojí se ho prezentovat.
Kam jsem se to dostal? Desetiletý kluk poučuje svoje rodiče o něčem, co oni neznají, mladé holky již nejsou pouze bezduché namalované panenky s hezkých kukučem a kluci tráví hodiny v koupelnách, neboť chtějí vypadat dobře. A je jedno, že nám se to třeba nelíbí. To není důležité. Podstatné je to, že se sebou něco dělají. Že o sebe pečují a až jednou, když zestárnou a shodí z vlasů modrou barvu a tuny gelu, nebude jim připadat normální obout si sandále a tlusté bílé ponožky. Nebude jim připadat normální mlčet, když budou mít jiný názor, než někdo jiný. A také jim nebude připadat normální projevovat úctu k někomu pouze proto, že je starší. Budou ho posuzovat podle jeho činů, podle toho, jak se chová.
Asi stárnu. Neboť kdybych byl mladý, nad něčím takovým bych se nepozastavil. Nechtěl bych to pozorovat, zkoumat, či dokonce fotit. Jenom bych to prostě žil.
Martin Štěpán
Největší podvod všech dob na pravici! Ano, je to ANO!
Před dvěma dny jsem si myslel, že nejhorší co nás může postihnout, je koalice ČSSD, KSČM a případně SPOZ. Pak mne ale napadla jiná věc. Nám se tady rýsuje koalice ČSSD a ANO s podporou komunistů. Ptáte se, jak jsem na to přišel?
Martin Štěpán
Změnil jsem názor na moderní umění! Díky fakáči Davida Černého
Jakožto dítě komunismu, vychované v běžné československé „hlavy nevystrkující“ rodině jsem k chápání abstraktního umění nikdy nebyl cíleně veden. Technicky zaměřené studium mi také na poli umění moc nepomohlo. I přes to jsem se ale v době dospělosti po pádu železné opony a přílivu moderního umění všeho druhu snažil tomuto umění porozumět či ho nějak pochopit. Většinou však přiznávám bez úspěchu.
Martin Štěpán
Než Ti zachráním život, řekni, v co věříš a jaké máš vzdělání !
„Člověk se pánu Bohu nevyvedl. To je vidět na každém kroku.“ Napsal mi jeden můj čtenář před nějakou dobou. Poslední týdny se nesou ve znamení moře zaplaveného mrtvolami. A tak i když věřím, že můj čtenář nemá pravdu, není lehké ve své víře vytrvat. Jazýček vah se vychyluje na jeho stranu každý den o trochu více, přesto to ale nechci vzdát. Pořád chci věřit, že ne nadarmo byl člověk obdařen rozumem a city a to z něho tvoří tvora lepšího, než je zvíře.
Martin Štěpán
Barbar Zeman! Zeman Ničitel!
Když odhlédneme od podstaty scénáře ságy filmů, které měly ve svých letech úspěch, nalezneme mnoho společného s naším prezidentem. Oba například mají svoje nejlepší léta už dávno za sebou a patří do minulosti. Znáte to, když si pustíte film staršího vydání a porovnáte ho s dnešním za pomoci moderních technologií a efektů natočeným filmem? Výkony herců i práce s kamerou Vám vyvolají úsměv na tváři. Připadá Vám to tak trapné, že je to až smutně úsměvné.
Martin Štěpán
Demokracie: Vlastní iniciativy není třeba, stačí se jen zařadit!?
Proč se Česká republika svíjí v porodních bolestech při zrodu nového režimu již takřka 25 let? Za účasti 10,5 milionů lidí se snažíme přivést na svět novorozence, kterému jsme dali jméno Demokracie. Porod je již příliš dlouhý a bolestivý a novorozenec nám to nijak neulehčuje. Proč se vzpírá? Proč s námi bojuje? Proč se mu na tento svět nechce? Že by věděl, co ho tady čeká? Tuší, jak to u nás, jeho rodičích bude mít těžké, nebo nám snad nevěří, že je opravdu vytoužený? Je jeho zdráhání způsobeno předtuchou, že ho při první příležitosti zaprodáme či vyměníme?
Martin Štěpán
Milý Ježíšku, nechci žádnou Barbie! Dnes letí Upírky!
Když spadne ze stromu první list, je jasné, že prázdniny a letní radovánky jsou nenávratně pryč. A protože narozeniny a svátky jsme si odbyli v první polovině roku, jediná šance na získání nadstandardních dárků jsou Vánoce. Proto počínajíc zářím až do prosince je u nás doma na pořadu dne oblíbené téma Vánoce a dopis pro Ježíška. Děti pravidelně píšou, kreslí, vystřihávají a lepí obrázky svých vysněných hraček. Následně dopisy vloží do obálky, zalepí a dají na okno. Když tam dopis dlouhou dobu zůstane, vezmou ho, vyhodí a píšou nový až do prosince, když jednoho dne z okna zmizí.
Martin Štěpán
Ubytovny pro Romy: Parazitování na českém rasismu
Budování dalších vyloučených lokalit a dostupnost ubytovacích možností pro občany romské národnosti jsou už delší dobu žhavým politickým tématem při otázkách vytahování peněz ze státního rozpočtu či při otázkách bezpečnosti majority. Obecně vzato, sestěhování Romů do ubytoven či bytových domů patřících jednomu majiteli, je s oblibou nazýváno jako parazitování na chudobě. Je tomu opravdu tak? Je důvodem požadování vysokého nájemného v těchto ubytovnách opravdu zájem pronajímatelů „ždímat“ chudé případně stát v podobě příspěvku na bydlení? A když tomu tak opravdu je, co nám reálně brání s tím skoncovat?
Martin Štěpán
Když dno je ten cíl, aneb SPOZ do parlamentu!
Který název Zemanovy partaje je správný? Je toStrana Přátel Opilého Zemana nebo Strana Práv Organizovaného Zločinu? Mít více názvů se v marketingových příručkách považuje za kontraproduktivní kvůli špatné identifikaci subjektu. Je toto hlavní příčinou, že v některých průzkumech předvolebních preferencí Zemanovci ztrácí a hrozí, že se do parlamentu nedostanou? Nebo je to silným podceněním inteligence občanů?
Martin Štěpán
Vidím sklenku z půle plnou, nebo jí nevidím vůbec
Staré pravidlo, které výstižně popisuje dva typy lidí opačného postoje, zní: „Optimista je ten, kdo vidí sklenku z půle plnou a pesimista je ten, kdo ji vidí z půle prázdnou.“ My Češi jsme ale za poslední léta této pradávné formulaci udělali přítrž a podle nových zvyklostí pravidlo zní: „Optimista je ten, kdo vidí sklenku z půle plnou a pesimista sklenku nevidí vůbec, neboť ji někdo ukradl.„
Martin Štěpán
Když je mateřská láska klec, od které dítě nemá klíč
Na společném soužití muže a ženy je mnoho zvláštních věcí. Nezvláštnější mi ale přijde to, když vás někdo jiný svým chováním přesvědčí, že máte doma anděla značky: NIKDY NEMĚNIT. Před nějakou dobou jsem měl tu možnost (spíše jsem byl donucen), strávit pár hodin s mojí ženou a našimi dětmi na oslavě narozenin jakéhosi dítka. Na domácím školení, silně připomínající PŠM, mi byla důrazně vysvětlena nutnost mé přítomnosti na této akci. Bránil jsem se, bránil, ale nakonec podlehl, jak jinak. Přesto mi svitla malinká jiskřička naděje na částečnou záchranu ztraceného odpoledne v podobě možnosti se ve velkém zábavním centru, kde se oslava konala, připojit notebookem na internet.
Martin Štěpán
Svatba či výročí je prý den jako každý jiný. Slavit ho není třeba
Když jsem minulý rok tak trochu zapomněl na naše desáté výročí svatby s mojí ženou a přišel jsem na to až o týden později v práci, nahlas jsem vyřkl: „To je průser.“ Kolegové věděli velice dobře o čem je řeč a tak se mi celý den smáli, jak si to doma vyžeru a jestli jsem si nevšiml, že manželka už se mnou týden nemluví a podobně. Bylo to trochu divné, neboť moje žena se mnou normálně mluvila a ani jsem za poslední týden nezpozoroval žádnou anomálii v jejím chování.
Martin Štěpán
Český cikán je dnes to, co byl americký černoch před 50 lety
Po celá staletí, a dnes tomu není jinak, se naše matička Zem musí vypořádávat s předsudky, které zde nastolila lidská, potažmo bílá rasa. Celosvětový trend promíchávání obyvatelů jednotlivých kontinentů a jejich společného soužití jde ale neúprosně kupředu, a i když se mu budeme jakkoliv bránit, zastavit ho nedokážeme. Zajisté nikdo z nás nechce být Donem Quijotem a přece mi každý den český boj proti romské menšině v České republice připomene větrné mlýny.
Martin Štěpán
Cukr a bič, aneb otec při výchově dětí na střídačce
Jak se může zdát, úloha rodičovství je v dnešní době o něco jednodušší, než byla před nějakou dobou. Alespoň co se programu pro děti týče. Rodiče dnes mohou využívat všemožné dostupné prostředky dnešní doby v podobě chův, hlídaní dětí, dětských zábavních center, restaurací s dětskými koutky, různých kroužků a aktivit po škole atd. V případě, že nepohrdnete hlídáním babiček a dědečků, tak se dá říci, že zajisté nemusíte být otroky svých dětí a nemusíte si osobní vztah zlikvidovat nedostatkem času, který pro sebe s partnerem máte. To je i náš případ, přesto si nemyslím, že bychom naše dvě děti zanedbávali. Jedno se ale při výchově dětí asi nikdy nezmění. A to je mateřská péče.
Martin Štěpán
Vítejte v zaměstnaneckém ráji! Vítejte v OKD!
Co stojí za enormním, mediálně prezentovaným zájmem Rusnokovy vlády a prezidenta Zemana o osud zaměstnanců dolu Paskov? Opravdu je situace v OKD hodna toho, aby se jí tolik času zabývaly politické špičky naší země?
Martin Štěpán
Složil jsem Bobříka odvahy. Na záchodku v gaybaru.
Před několika lety to u nás ve firmě měla „pod palcem“ žena, která prosazovala zvláštní pravidlo při výběru zaměstnanců. Když měla možnost volit mezi gayem a negayem, vždy vybrala gaye. I když měl horší vzdělání, menší praxi či jiné nedostatky. Mohlo by se zdát, že to byla jakási forma pozitivní diskriminace, ale tak to opravdu nebylo. O to jí nešlo, na to byla příliš sebestředná.
Martin Štěpán
Když Cikán zazpívá …
Zapomeňme na krátkou chvíli na problémy, které tady panují v romských otázkách, zapomeňme na aktivisty romské i neonacistické. Zapomeňme na zprávu Helsinského výboru, Amnesty International či BIS, které upozorňují na diskriminaci Romů v České Republice. Hlavně zapomeňme na nenávist diskutujících lidí pod články, které toto popisují. Nemysleme na sociální dávky, myšlenky o nepřizpůsobivosti, atd... Představme si, že žijeme v dokonalém světě. (Věřím, že ještě alespoň na chvíli je toho schopen každý z nás.)
Martin Štěpán
Spor pravice a levice, aneb jsem to, v co věřím, věřím v to,co jsem
Vyslechl jsem rozhovor silné pravice a silné levice. Rozhovor optimisty a pesimisty. Každý z nich jakoby byl z jiného světa a mluvil jinou řečí. Přesto si ale rozuměli. Spojovala je totiž víra v to, co říkají. Víra v to, co jsou. I když jsou naprosto jiní, zdálo se, že jsou naprosto stejní. Byl to hezký pohled. Dal se v něm vidět zápal z boje. Jakoby dobro bojovalo proti zlu. Ale na obou stranách bylo dobro. A na obou stranách bylo zlo. Výsledkem boje bylo jakési podivné štěstí, které se třpytilo v jejich očích v okamžiku, když popisovali, kdo vlastně jsou, proč jsou takoví a proč budou volit toho, koho budou. Vyslechl jsem rozhovor silné pravice a silné levice. Rozhovor optimisty a pesimisty. Každý z nich jakoby byl z jiného světa a mluvil jinou řečí. Přesto si ale rozuměli. Spojovala je totiž víra v to, co říkají. Víra v to, co jsou. I když jsou naprosto jiní, zdálo se, že jsou naprosto stejní. Byl to hezký pohled. Dal se v něm vidět zápal z boje. Jakoby dobro bojovalo proti zlu. Ale na obou stranách bylo dobro. A na obou stranách bylo zlo. Výsledkem boje bylo jakési podivné štěstí, které se třpytilo v jejich očích v okamžiku, když popisovali, kdo vlastně jsou, proč jsou takoví a proč budou volit toho, koho budou.
Martin Štěpán
Ctím prezidentský úřad, nikoli lidi, kteří jsou teď v něm…
Poslední průzkum veřejného mínění o tom, jaké profese si Češi váží nejvíce a jaké nejméně, svými výsledky nepřekvapil. Opět ukázal, že být poslancem, je v dnešní České republice ostuda. Z prvního místa, které toto zaměstnání obsadilo před rokem 1968, kdy občané považovali poslance za něco skoro až nadlidského, se dnes dostalo na místo 26., jinak řečeno, místo poslední. Poslance v oblíbenosti povolání předstihly uklízečky, zdravotní sestry, kněží. Vlastně my všichni. Kdo ví, jaké by byly výsledky za situace, kdyby se do žebříčku obecných povolání dostala i kolonka: prezident, kancléř prezidenta, poradce prezidenta (ten oficiální), či rádce prezidenta (ten neoficiální).
Martin Štěpán
Paroubek končí. Aneb fotopříběh Plnou PAROU BACK !
Končí éra velkého inspirátora mladých umělců! Paroubek nebude kandidovat v nastávajících parlamentních volbách. Pravděpodobně je to jeho definitivní odchod z české politické scény. Uctěme jeho památku vzpomínkou na to, co všechno za svoje působení v politice stihl, čím vším vlastně byl ... Tolik si ještě od nás zaslouží... :-) Čti také: http://martinstepan.blog.idnes.cz/c/361198/Paroubku-Kdyz-zmizis-budes-zmizelej-Nebo-Te-zmizim-ja.html
Martin Štěpán
„Paroubku! Když zmizíš, budeš zmizelej. Nebo Tě zmizím já!“
Jakou roli v našich životech mají média? Jaká je jejich síla a jak moc ovlivňují naše chápání, myšlení a rozhodování? Jsou média schopna „zmizet“ jedince z povrchu zemského tak že „bude zmizelej“? Když Paroubek a jeho božský syndrom vládnuli naší zemi, byl jsem každý den popuzen jeho výroky, činy, jeho chováním. Jako pravicově orientovaný občan jsem se ale vždy snažil akceptovat hlas většiny, a neboť věřím v životní princip sinusoidy, snažil jsem se brát toto období jako obdobím „dole“, po kterém ale přijde opět období „nahoře“. Je naprosto vyloučené, aby sinusoida jedince kopírovala sinusoidu vládní garnitury. Tyto spolu vůbec nesouvisí neboť měřítko člověka a státu jsou na zcela jiné stupnici. Přece mi ale toto dolní pojetí vlády za doby Paroubkova výsluní tak nějak pomáhalo vstát a zabývat se životním cyklem každodenních rituálů.
předchozí | 1 2 | další |