Změnil jsem názor na moderní umění! Díky fakáči Davida Černého

Jakožto dítě komunismu, vychované v běžné československé „hlavy nevystrkující“ rodině jsem k chápání abstraktního umění nikdy nebyl cíleně veden. Technicky zaměřené studium mi také na poli umění moc nepomohlo. I přes to jsem se ale v době dospělosti po pádu železné opony a přílivu moderního umění všeho druhu snažil tomuto umění porozumět či ho nějak pochopit. Většinou však přiznávám bez úspěchu.    

O prodlouženém víkendu, který byl v Praze věnován festivalu světla pod jménem Signal, jsem sebe i své okolí ujistil, že jsem buran jak se patří a moc mi většina instalovaných expozic v centru Prahy „nedala“. V sobotu jsme s manželkou na noční procházce a pak v neděli s dalšími pozorovateli shlédli více než polovinu instalovaných expozic, jako Tetris na Nové scéně, který jsem ohodnotil jako „nuda“, při promítání na palác Hybernia jsme se se ženou shodli na tom, že autor toho musel „hodně vyhulit“, aby toto zplodil, ale dobrý. V kostce na Staromáku to silně připomínalo dnešní diskotéku, pochodující mravenci na fasádě Národní knihovny, můra na Čertovce, či Dialog lustrů před magistrátem mne také moc neuchvátili, oko na Karlově mostě bylo opravdu nápadité, mrak pod ním už o trochu méně. Nepochopil jsem promítání na zeď v parku na Kampě. Snad jediné co se mi opravdu líbilo, byl maják v podobě Petřínské věže a pak promítání na fasádu, které jsem shlédnul z dálky přes park na Kampě. Nevím, asi jsem to čekal trochu více intenzivnější, kreativnější či zábavnější, nevím. Nějak mi tam chyběl „waw“ efekt.

A tak by se mohlo zdát, že jsem naprosto ztracený případ. Říkal jsem si, že to nemá cenu lámat přes koleno a nijak jsem to nehodlal dál řešit. Buranem jsem a buranem zůstanu. A hotovo. A tím vůbec neříkám, že akce Signal nebyla vydařená. Byl jsem z ní úplně nadšen. Jen trochu jinak než z uměleckých děl. Z propagace, z provedení a hlavně z fenoménu nového, neboť opět se v Praze dělo něco, co dokázalo vytáhnout do ulic i ty nejzarytější sledovatele televizních programů. Sobotní večerní Praha praskala ve švech, všude se motali lidé všeho druhu a věku a v neděli, i když jich bylo trochu méně, jich bylo také dost. A co bylo hlavní. V ulicích byla slyšet i čeština! V neděli večer, v uličkách centra? Neuvěřitelné! A skvělé!

A tak odhodlán smířit se se svojí neuměleckou podstatou, jsem byl spokojen. Ale co čert nechtěl, jak už to tak bývá, když se pro něco rozhodnete, osud si s Vámi zahraje. V pondělí odpoledne, ten nádherný sluneční podzimní den, kdy paprsky sluníčka skvostně zdobily barevné koruny stromů, vydal jsem se svými dětmi na Střelecký ostrov. Prospívá mi pracovat venku a oni se mohou vyřádit na novém dětském hřišti.

Děti se rozběhly na prolézačky a já se usadil na lavičku a koukal jsem na Vltavu. Otočil jsem hlavou doprava a před mým zrakem se mi zjevila obří fialová ruka se vztyčeným prostředníčkem. Byl jsem poměrně zaskočen tím, co vidím. Můj syn, který se u mě zastavil, říká: „Tati, tati, podívej se na to. To je sprostý. To se nesmí ukazovat. Proč to tady je?“ Otevřel jsem notebook a zjistil, že se jedná o vzkaz výtvarníka Davida Černého panu prezidentovi, který svoje dílo okomentoval: "Je to normální fakáč těm zm***m komunistickejm zasr**ejm na Hradě" (zdroj IDNES.CZ) 

A kupodivu, se mi to opravdu líbilo. Je to umění, které je moderní, možná nevkusné, s náznakem sprostoty, což já obecně nerad, a přesto se mi to líbilo. A líbí se mi i poselství, které sebou nese. Něco zvláštního z toho „fakáče“ vyzařuje. Něco, co mne jakoby očarovalo. Snad to, že opravdu žijeme v demokratické zemi, že opravdu není trestné dát najevo svůj názor na prezidenta či vládu. Ať už je jakýkoliv a k tomu jak je vidět, jakýmkoliv způsobem.  Ano, souhlasím s názorem Davida Černého. Ale bylo v tom něco více. Snad jsem byl očarován tím, že na tomto díle je vidět, že bylo tvořeno srdcem. Nikoli proto, že je nějaká výstava, na které je potřeba se prezentovat. Nikoli proto, že potřebuji ukázat svoje dílo v galerii. Je tvořeno jenom proto, že umělec chce. Že to tak cítí a dal do něj celou svoji duši. Kus  sebe samého. Z toho „fakáče“ na dálku září emoce autora. Fialový fakáč má v sobě to, co jsem marně hledal dva víkendové večery na toulkách Prahou při festivalu Signal. Jakoby ze všech umělců jedině David Černý pochopil význam slova Signal a završil prodloužený víkend opravdovým vysláním signálu. V tomto případě  na hrad.

A i když jsem musel synovi vysvětlit, proč toto sprosté gesto pluje na Vltavě a ukazuje směrem k hradu, byl jsem naprosto nadšen z kouzla toho okamžiku, který jsem prožil v toto krásné slunečné odpoledne na Střeleckém ostrově. Řekl jsem si, že možná ještě nejsem pro moderní umění ztracen a svému synovi jsem vysvětlil, že i když je to gesto sprosté, někdy je jeho použití to jediné možné řešení, abychom někomu sdělili hloubku našich citů k jeho osobě, či velikost pohrdání, které k němu cítíme. Neboť toto sprosté gesto nahradí tisíce slov …